Jiří Šlitr
Studoval na Gymnáziu v Jilemnici a později přestoupil na Gymnázium F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzaložil Rychnovský dixieland, hrající v Praze pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band, hrával s Akord clubem, kde se seznámil s Jiřím Suchým; nejvýznamnější je však jeho působení v divadle Semafor. Byl vystudovaný právník (Právnická fakulta UK v Praze, 1945 – 1949, titul JUDr.), svému právnickému povolání se však nikdy nevěnoval, snad ale proto se mu také občas hezky přezdívalo Doktor klavír (odtud pak patrně pochází i název Dr. Matrace). Byl i velmi dobrý kreslíř a grafik.
V letech 1949 – 1951 absolvoval povinnou vojenskou službu v Milovicích. Poslední rok vojenské služby pracoval jako výtvarník Ústředního domu armády.
V roce 1957 jej Miroslav Horníček seznámil s Jiřím Suchým. Spolu s Jiřím Suchým pak vytvořil tvůrčí a hereckou dvojici, která svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo 60. let 20. století a zahájila éru divadel malých scén.
Po studiu práv se vedle výtvarné činnosti věnoval hudbě. Skládal písně, vystupoval v kabaretech, jako pianista působil v Laterně magice (na Expu 1958). V roce 1959 založil společně s Jiřím Suchým divadlo Semafor, pro které skládal písně, scénickou hudbu (Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Šest žen Jindřicha VIII.) i muzikál (Dobře placená procházka). Úspěšně využíval svou schopnost komediální stylizace herce–amatéra (Jonáš a tingltangl, Ďábel z Vinohrad aj.). Autorsky a herecky se podílel na filmech (Bylo nás deset, Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu). Z hudebních nahrávek vyniká album Jonáš a dr. Matrace.
Byl známým milovníkem mladých slečen, s kterými se brzy rozcházel. Poslední z nich zemřela spolu s ním 26. prosince 1969 otravou svítiplynem. Dodnes není jasné, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo o vraždu a sebevraždu. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.
A já sám mám od něho obrázek, který jsem dostal poštou loni k vánocům. Bylo to den po tom, kdy jsem se dozvěděl, že Šlitr umřel. Otevíral jsem vánoční poštu a mezi ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo napsáno a stále je napsáno: Všecko nejlepší, pane Wérich (s dlouhým é). Šlitr. A tu už byl…to už tady nebyl, když jsem tohle otvíral. Bylo mně moc smutno, protože jsem byl na Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji.
– Jan Werich